Salvádorská dráha

Lokomotiva č. 8 Salvádorské dráhy byla vyrobena v roce 1896 v továrně Baldwin Locomotive Works ve Filadelfii pod číslem #14824. Do stavu Salvádorské centrální dráhy se dostala z její předchůdkyně, železnice Santa Ana – San Salvador, kde sloužila pot stejným číslem 8.

Salvádorská dráha (španělsky Ferrocarril de El Salvador, aglicky Salvador Railway Co. Ltd.) byla železniční trať a stejnojmenná společnost, spojující město Acajutla na pobřeží Pacifiku jednak s hlavním městem Slavadoru San Salvadorem a druhak s městem a železničním uzlem Santa Ana. Dráha o rozchodu 914 mm byla postupně budována mezi roky 1883 a 1897. Její části jsou známy též pod názvy Acajutla & Sonsonate Rail Road (případně R. R.), Acajutla – San Salvador Ry. nebo Salvador Central Ry. Ltd.

Historie

Jako první úsek pozdější sítě Salvádorské dráhy bylo vybudováno v letech 1881 až 1882 20 km dráhy mezi přístavem Acajutla a městem Sonsonate. O pouhý rok později začala příprava odděleného úseku - trať ze Santa Any do San Salvadoru, která byla dokončena v roce 1889. Obě dráhy zpočátku fungovaly nezávisle na sobě, první pod názvem Acajutla & Sonsonate R. R. především pro dopravu cukru, kávy a dalších zemědělských produktů z okolí Sonsonate k moři a druhá jako Santa Ana Ry. sloužící pro spojení dvou největších měst v zemi, tedy i intenzivní osobní dopravu.

Výrobní štítek lokomotivy č. 8.

V roce 1895 byla založena britská společnost Salvador Central Ry. Ltd., která skoupila obě dílčí dráhy a propojila je 47 km dlouhou spojkou ze Sonsonate přes Armenii do Sitia Del Niño, kde tím pádem vznikl první železniční uzel v Salvádoru a skrze něj první železniční spojení metropole s mořem. Nakrátko se pro jižní větev ještě používal název Acajutla-San Salvador Ry., nicméně v roce 1897 byly všechny tři větve dráhy společně přejmenovány na Salvador Ry. Co. Ltd.

Většina původních lokomotiv a vagónů pocházela z USA, nicméně vzhledem ke svému původu nově vzniklá společnost nadále dovážela další stroje pouze z Británie. Výjimkou byly v letech 1910 a 1925 zakoupené lokomotivy z Baldwinovy strojírny ve Filadelfii, které doplnily flotilu podobných strojů z dřívějška. Přímo v dílnách v Sonsonate bylo ve 20. letech 20. století vyrobeno 9 motorových vozů pro osobní dopravu, což byly až do roku 1951 jediné modernizace vozového parku soukromé dráhy.

Díky zakonzervování vozového parku po dobu takřka půl století byla až do roku 1951 omezena přechodnost vozů i lokomotiv Salvádorské dráhy na hlavní trať IRCA, po které by se mohly vagóny dostat do Guatemaly a dále ke Karibskému moři nebo do Mexika. Teprve nákupem vyřazených vozů z Havaje v roce 1951 se obě nejvýznamnější salvádorské železnice staly alespoň částečně kompatibilními.

V roce 1974, po neuvěřitelných 79 letech, vypršela koncese, která zajišťovala soukromé společnosti Salvador Ry. Co. Ltd. právo na provozování dráhy a o rok později, v roce 1975 byla trať začleněna společně s bývalou IRCA (International Railways of Central America, později FENASAL) do společnosti státních drah pojmenované FENADESAL (Ferrocarriles Nacionales de El Salvador). Provoz na dráze byl zastaven v roce 2002 a infrastruktura je po částech demontována a mizí.

V roce 2024 lze navštívit železniční muzeum v San Salvadoru, stále existuje úsek do Quezaltepeque, dále úsek z Lourdes do Acajutly s menším muzeem na obou bývalých stanicích v Sonsonate a řada drobných památek na trase kdysi slavné „nejkrásnější dráhy ve Střední Americe“.

Na mapě skromné sítě salvádorských železničních a tramvajových tratí je Salvádorská dráha vyznačena sytě červeně. Tři ramena ze Santa Any na severozápadě, Acajutly na jihozápadě a San Salvadoru na východě se potkávala ve formě kolejového trianglu ve stanici Sitio del Niño.

Popis

Salvádorská dráha se skládala ze tří přibližně dlouhých větví, na mapě zhruba ve tvaru trojcípé hvězdy. Kromě nejstarší daráhy z Acajutly přes Sonsonate vedly do uzlové stanice Sitio Del Niño větve z města Santa Ana, kde se později Salvádorská dráha propojila s tratí IRCA z Texistepeque do Ahuachapánu a z hlavního měta San Salvadoru, kde dráha navázala na lokální trať do Santa Tecly (původně plánovanou až na pobřeží do přístavu La Libertad).

V troskách stanice Sonsonate stojí několik dalších strojů. Toto je pravděpodobně lokomotiva č. 7 vyrobena rovněž v Baldwinově strojírně v roce 1895. Výrobní číslo #14454 se ovšem nepodařilo ověřit.

Poněkud záhadný stroj v muzeu pod širým nebem ve stanici Sonsonate se pyšní číslem 110. To by mohlo odkazovat ke stroji Mezinárodních drah střední Ameriky (International Railways of Central America, IRCA) č. 110 rovněž z Baldwinovy strojírny ve Filadelfii, avšak vyrobené až v roce 1926 pod číslem #59129 a s poněkud odlišnou konstrukcí pohonu.

Na přejezdu přes ulici 5 Calle Oreinte v Sonsonate byly i na počátku roku 2024 koleje zachovány. Úsek se nachází mezi dvěma částmi městského železničního muzea.

Také o ulici dále na 3 Calle Oreinte vede před kostelem Panny Marie poměrně zachovalá kolej.

Na Železničním náměstí poblíž ulice 7 Calle Oriente se nachází severnější z obou polovin železničního muzea.

V depu a dílnách v Sonsonate byly po dobu více než sta let opravovány lokomotivy i stavěny nové motorové vozy. Dnes tu aspoň rostou palmy.

Zdroje

1. Best, G. M.: The Railroads of Guatemala and El Salvador. The Railway and Locomotive Historical Society Bulletin, 1961. Dostupné z https://www.jstor.org/stable/43517987.
2. Lindo-Fuentes, H. Weak Foundations, The Economy of El Salvador in the Nineteenth Century. Dostupné z https://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft3199n7r3;brand=ucpress.